Nedokončený příběh vezíra Kara a jeho synů

Životní příběhy jednotlivých členů rodiny vezíra Kara představují časově nejmladší vrstvu nálezů z jižního Abúsíru spadajících do období Staré říše, doby 6. dynastie (23. stol. př. Kr.). Jejich osudy se odehrávaly na pozadí rozvířené doby sklonku Staré říše, kdy vzrůstala moc provincií na úkor moci královské, kdy Egypťané byli ohrožováni za hranicemi své země a kdy bylo dokonce možné zavraždit egyptského panovníka.

Toto závěrečné období dějin stavitelů gigantických pyramid Staré říše je z písemných pramenů relativně nejlépe známým obdobím egyptských dějin. Zakladatelem 6. dynastie byl panovník Teti, o jehož původu téměř nic nevíme. Jeho pyramida představuje jednu z dominant sakkárského pohřebiště a kolem ní je pohřbena velká část nejvyšších hodnostářů z doby panovníkovy vlády. Podzemní prostory pyramidy si nechal vyzdobit tzv. Texty pyramid – soubory starobylých magických a náboženských textů, které měly zajistit nesmrtelnost panovníka po jeho smrti, výstup na nebeskou oblohu a jeho identifikaci s nejvyššími božstvy staroegyptského panteonu. V Tetiho pohřební komoře lze dodnes vidět velký kamenný sarkofág, který kdysi ukrýval panovníkovo tělo.

Teti musel na počátku vlády čelit mnoha politickým problémům, především nárůstu moci nejvyšších hodnostářů v zemi, kteří si přisvojovali stále větší podíl na řízení státu a správě jeho bohatsví. Proto Teti provdal jednu ze svých dcer, princeznu Vatetchethor, za hodnostáře Mereruku, který zastával úřad vezíra, druhého nejvyšího muže ve státě hned po panovníkovi. V době Tetiho vlády však také byly záměrně zničeny hrobky některých hodnostářů země sloužících u panovníkova dvora. Podle toho můžeme usuzovat, že se velmi aktivně vypořádal s existující opozicí. Nakonec ale, alespoň podle nepřímých a zprostředkovaných zpráv, byl zabit vlastní tělesnou stráží.

Po smrti Tetiho byl dalším významným panovníkem na egyptském trůnu jeho syn, Pepi I., který si nechal postavit nádherný pyramidový komplex v dodnes turisticky nepřístupné oblasti v jižní Sakkáře. Jeho jméno bylo Mennefer Pepi – „trvalá je krása Pepiho“. Toto jméno se začalo později používat pro hlavní město tehdejšího Egypta a dochovalo se až do dnešních dob v podobě názvu Mennofer/Memfis.

Pepi I. vládl přibližně 50 let a jeho pohřební komplex byl obklopen nejméně šesti dalšími menšími pyramidovými komplexy, které ukrývaly pohřby panovníkových oblíbených manželek. Pepi I. se rovněž musel vypořádávat s rostoucí nezávislostí úředníků, především v jižních provinciích země. Proto pojal za manželky dvě sestry vysoce postaveného hodnostáře z města Abydu v horním Egyptě. Jejich bratra Džaua učinil vezírem, tedy mužem, kterému de facto podléhala celá zpráva země. Tak si zajistil přízeň a podporu mocné a téměř nezávislé rodiny hodnostářů z Abydu.

Jedním z posledních panovníků Staré říše byl Pepi II., panovník, který alespoň podle některých názorů mohl vládnout až 94 let. Zpočátku za něj ovšem jako regentka vládla matka Anchnesmeryre II. Za jeho vlády rozsáhle narůstaly nepokoje na jihu země, kde již egyptské vojsko v důsledku narůstajících hospodářských a politických problémů nebylo schopno zajistit bezpečnou hranici. Na pobřeží Rudého moře byl zabit Pepiho oblíbený stavitel lodí Anachet společně s celou výpravou a bylo třeba vyslat zvláštní výpravu, která zajistila dopravu jejich těl zpět do Egypta. Rovněž v Núbii byli zabíjeni vysocí egyptští hodnostáři.

V tomto proměnlivém klimatu 6. dynastie se odehrál příběh vezíra Kara a jeho rodiny. Jejich novodobý příběh se začal psát na podzim roku 1995. Tehdy již po několika málo dnech práce v hlubokém písku, začala egyptská poušť vydávat jedno ze svých mnoha tajemství. Postupně se před námi začal vynořovat hrobový komplex neznámého muže. Obnažení kamenné zdi vysoké několik metrů, zčásti s ještě stále zachovanou omítkou, se stropními bloky tak jak je umístili staroegyptští stavitelé a několik místností. V průběhu dalších prací se ukázalo, že tento jménem Kar byl jedním z mnoha hodnostářů u dvora panovníka a že kromě jiných zastával také úřad soudcem. Stalo se tak poté, co se podařilo objevit jeho první kultovní kapli, jejíž stěny sice nebyly zdobené reliéfy ani malbami, ale v západní stěně byly umístěny obrovské, téměř tři metry vysoké nepravé dveře vytesané z jednoho obrovského kusu vápence. Ty byly pokryty nápisy se jménem, obětními formulemi a tituly zemřelého.

Z této místnosti vedla dlouhá zastropená chodba do další, druhé kaple. Strop této kaple začínal ve výšce téměř čtyř metrů a tvořily ho mohutné vápencové desky, které bylo nutno odstranit, abychom vůbec mohli bez většího nebezpečí uvnitř pracovat. Její stěny byly kompletně dochovány a celou západní stěnu zabíraly nepravé dveře. Podle nápisů patřila tato kaple rovněž muži jménem Kar, tento Kar byl ale vezírem, tedy druhým nejvyšším mužem ve státě hned po panovníkovi.

Ve vchodu do této kultovní místnosti byli zobrazeni sloužící přivádějící obětní zvířata, gazely a dobytek. Samotné stěny kaple byly téměř celé pokryty reliéfy zachycujícími dlouhé řady nosičů z řad kněží a služebníků vezíra přinášejících pohřební výbavu a obětiny pro zemřelého. Nechyběli ani řezníci, kteří byli zachyceni přímo při práci, jak velkými kamennými noži podřezávají a porcují obětovaný dobytek. Pásy výzdoby pod stropem kaple byly vyhrazeny pro zobrazení jednotlivých skupin předmětů pohřební výbavy, především potravin, kamenných a keramických nádob, nábytku, různých nástrojů, apod. V západní části kaple byl dvakrát zobrazen samotný vezír Kar jak s nadneseným pohledem přehlíží své sloužící. Bezprostředně před Karem byli zobrazeni jeho synové, z nichž byl každý uveden svým jménem a nejdůležitějším titulem. Tak jsme se mohli dozvědět, že se jednalo o muže jménem Inti, Kar, Senedžemíb a Čenti.

Kdo však byl Kar? Jednalo se o tutéž osobu, které patřila první kaple bez výzdoby? A nebo šlo o dva různé muže? Odpověď na tyto otázky nám zanedlouho nabídl výzkum dlouhé sestupné chodby, která byla pouze 1 m vysoká a 1 m široká. Ta z prostoru před vchodem do Karovy hrobky ústila do pohřební komory hluboko v podzemí. Na jejím konci se nalézala prostorná pohřební komora s obřím, několik tun vážícím vápencovým sarkofágem. Komora byla, i se sarkofágem, ale vykradená a z pohřební výbavy nezbylo nic než dřevěný hřeben.

Vzhledem k okolnosti, že existovaly dvě kaple a jedna pohřební komora, muselo se jednat o hrobku jednoho muže. K čemu zřejmě došlo bylo to, že hodnostář Kar, poté co dosáhl věku a postavení, kdy již nebylo pravděpodobné, že dále postoupí v úřednické kariéře, přistoupil ke stavbě své hrobky. Na konci své kariéry byl ale neočekávaně povýšen do úřadu vezíra. Ze společenského hlediska proto nebylo možné spokojit se s obyčejnou nezdobenou kaplí a Kar musel přistoupit k rozšíření hrobky a stavbě kultovního místa, které by bylo odpovídající jeho postavení. Kar tak zřejmě za svou kariéru vděčil poměrům u dvora, kde se cenila zejména věrnost a oddanost panovníkovi.

Tato mozaika poznatků naznačovala, že se jednalo o místo posledního odpočinku jednoho z nejvyšších mužů země, doposud neznámého „ministerského předsedy“ 6. dynastie. V průběhu dalšího výzkumu se podařilo objevit několik menších hrobek dále na sever od Karova komplexu. Tyto hrobky patřily několika Karovým synům. Pozoruhodné ale bylo, že všechny byly záměrně zničené: s výjimkou základů stěn a několika málo bloků byla veškerá výzdoba jednotlivých kaplí rozbita na větší a menší fragmenty, které byly ponechány na místě tak, jak byly zničeny. Proč se tak ale stalo? Co mohlo vést k tomu, že někdo přišel a s vynaložením nepochybně značného úsilí rozbil a zničil hrobky několika členů Karovy rodiny, zatímco vezírova hrobka byla ponechána nedotčena? Zdá se, že Kar pravděpodobně stál na správné straně tehdejší mocenské špičky u dvora staroegyptského panovníka, někteří jeho synové ale mohli neúspěšně konspirovat proti panovníkovi. V důsledku toho mohl být vydán i příkaz, ke zničení hrobek těchto synů, aby tak byla znemožněna jejich posmrtná existence.

Další výzkum na tomto místě Abúsíru mohl pokračovat až v roce 2000, a to v oblasti na jih od vezírova komplexu. Pod povrchem pouště se tak podařilo objevit pozoruhodně dochovaný komplex nejoblíbenějšího Karova syna, soudce Intiho. Nejprve byl odkryt vstupní prostor do cihlové hrobky, který byl dochovaný v celé své výšce několika metrů a obložený kvalitními vápencovými bloky. Po obou stranách tohoto vchodu do dvora byly v jemném reliéfu provedeny dvě proti sobě stojící postavy velmože Intiho s dlouhým životopisným textem. Doplňovaly je postavy jeho dvou synů, Anchemčeneneta a Senedžemíba, příslušníků v pořadí třetí generace rodiny vezíra Kara. Před takto zdobeným průčelím byly původně umístěny čtyři obelisky, symboly slunečního božstva Rea, jednoho z nejuctívanějších božstev starých Egypťanů.

Za tímto vchodem se otevíral menší dvůr dlážděný velkými vápencovými deskami, ze kterého se vcházelo do kultovní kaple, kam kdysi přicházeli každodenně kněží, aby zde kladli na oltář obětiny skládající se z potravin, nápojů a kadidla páleného na ohni. Kaple byla bohatě vyzdobena a v západní stěně měla nepravé dveře. Monolitická vápencová stéla byla natřena načerveno, aby imitovala drahocenný stavební kámen – asuánskou žulu. Nápisy na nepravých dveřích obsahovaly obětní formule, tituly a jméno zemřelého. To umožnilo částečnou rekonstrukci životní dráhy Intiho, který byl činný jako kněz, soudce a člen soudního tribunálu v paláci panovníka. Výzdoba na stěnách kaple byla ale ještě krásnější, jemnější a propracovanější než otcova. Je zde zachycen Inti přijímající průvod obětujících hodnostotářů a kněží. U nohou mu klečí jeho manželka Merut a pod jeho křeslem stojí trpaslík držící na vodítku Intiho oblíbeného psa Idžema. Inti sám je oděn v bělostné suknici a na prsou má široký, jemně propracovaný náhrdelník. Jeho účes tvoří pečlivě nakadeřená paruka. Intiho tvář je dokladem toho, že majitel hrobky byl velice náročný, pokud se týče kvality odvedené práce. Majitelé staroegyptských hrobek si totiž kvalitu práce zedníků a řemeslníků odpovědných za výzdobu sami kontrolovali. O tom svědčí některé scény z jiných, stejně starých hrobek, které ukazují majitele hrobky neseného sloužícími na nosítkách při kontrole stavu stavby své hrobky. Řemeslník modelující Intiho tvář musel jeho obočí, jak je dodnes vidět, tesat třikrát než správně vystihl požadovaný tvar. Nepochybně se to projevilo na jeho platu, který byl tehdy obvykle vyplácen formou naturálií ve džbánech piva a chlebových plackách.

Největší překvapení však následovalo, když se po několika týdnech nebezpečné práce v 22 m hluboké šachtě situované poblíž samotné kaple Intiho, podařilo dospět do jeho pohřební komory. Již během čištění šachty se ukázalo, že pohřební komora nebyla po svém uzavření a zasypání šachty vyloupena – to bylo zřejmé z toho, že v různých úrovních šachty byly nalézány obětiny, které doprovázely rituální uzavírání šachty. Mezi ně patřily alabastrové nádobky, keramika a obětní oltář. Západně ode dna šachty byla situována samotná pohřební komora. Podél její západní stěny stál obrovský, 3 m dlouhý a 2 m vysoký sarkofág z vápence, se jménem a tituly Intiho. Na sarkofágu i kolem něj se nalezly další součásti pohřební výbavy jako např. keramické nádoby, měděné nástroje a miniaturní kamenné nádoby. Před sarkofágem, na jeho východní straně, stála stéla ve tvaru nepravých dveří, skutečný unikát pro archeology zabývajícími se dobou stavitelů pyramid. Podle všeho se zdá, že šlo o symbolickou bránu, kterou zemřelý vycházel a vcházel do podsvětí.

Při vlastní dokumentaci komory se ovšem ukázalo, že pohřeb přece jen vyloupen byl – stalo se tak zřejmě ještě v průběhu pohřebních ceremonií. Staroegyptští dělníci, kteří měli za úkol postarat se o pohřeb Intiho, se v nestřeženém okamžiku pravděpodobně vlámali do již uzavřeného sarkofágu a oloupili mumii zemřelého o amulety a další předměty osobní potřeby. Tak se stalo, že kosti ubohého Intiho byly rozmetány po celé místnosti a byly i na víku sarkofágu společně s několika desítkami miniaturních alabastrových nádobek. K tomu muselo dojít zřejmě v období mezi uložením pohřbu a pohřební výbavy a zasypáním přístupové šachty. Na základě novodobých paralel je možné odhadovat, že pět dospělých mužů na zasypání obdobné šachty mohlo potřebovat i několik dnů.

Během téhož roku se podařilo objevit i pohřeb nejstaršího syna vezíra Kara, Kara mladšího. Jeho pohřební komora se skrývala 16 m pod povrchem pouště a vedla do ní krátká spojovací chodba ze dna šachty. Její obsah nás v mnoha ohledech překvapil. V jihovýchodním rohu komory, na ploše několika čtverečních metrů, byly naskládané rozměrné dvouuché amfory s plochými dny. Postupně se ukázalo, že se jedná pravděpodobně o věrné kopie importovaných amfor s vínem. Ve skutečných nádobách tohoto typu bylo do Egypta dováženo vysoce kvalitní víno pocházející z některého ze syropalestinských přístavních měst. Toto vyhledávané a velmi ceněné zboží bylo dováženo právě z oblastí na území dnešní Sýrie, Libanonu, Izraele a Palestiny a bylo určeno pro královský dvůr a nejvyšší hodnostáře země. Proč si ale Kar pořídil pouze kopie? Bylo to tak snad úspornější řešení. Navíc v symbolickém pojetí posmrtného života starých Egypťanů si byly tyto nádoby rovny.

V protějším rohu byly nasypané stovky drobných měděných nástrojů, které měly opět být součástí pohřební výbavy zemřelého na onom světě. Vedle nich byly dochované kosti pocházející z obětovaného masa hovězího dobytka. Dále na západ, na podlaze komory, byly nalezeny četné kamenné nádobky a nástroje, z nichž některé byly určené k symbolickému obřadu „otevírání úst“, kterým byla v průběhu pohřebních ceremonií oživována mumie zemřelého pro věčný život na onom světě. Podél západní stěny pohřební komory byla do skalního podloží vysekána vana, do níž byl uložen pohřeb a poté překryt rozměrnými vápencovými deskami. Podobně jako v Intiho případě byl pohřeb totiž opět vykraden a rozmetán.

Velmi zajímavé informace se podařilo získat z textů na zátkách vinných amfor. Na nich totiž byly dochované nápisy, udávající jméno a tituly vezíra Kara, který tak byl zřejmě za přípravu pohřbu a pohřební výbavy svého syna odpovědný.

Na podzim roku 2001 byla objevena nová, 16 metrů hluboká šachta. Na jih od jejího dna byla pohřební komora s obřím kamenným sarkofágem s mumií dalšího ze synů vezíra Kara, Senedžemíba. Ten ovšem v sarkofágu neležel sám, byla s ním pohřbena i jeho manželka. Kromě vlastního pohřbu se podařilo nalézt i části pohřební výbavy včetně několika alabastrových nádobek, dalších kamenných nádob, měděných nástrojů, kamenných podhlavniček a nádherně dochované obětní tabulky sedmi olejů. U hlavy sarkofágu pak bylo uloženo několik hliněných džbánů, které byly vyplněny nilskou hlínou. Ta měla navozovat představu znovuzrození a posmrtného života, protože právě úrodné a černé nilské bahno bylo látkou, ze které se v nilském údolí každoročně po době záplav rodil život a vyrůstala úroda.

Největší překvapení ale zastihlo v expedici na konci října r. 2002, kdy byla objevena téměř nevykradená pohřební komora hodnostáře Intiho (jeho jméno je shodné se jménem majitele hrobky), která obsahovala rozsáhlou a unikátní pohřební výbavu o které se dovíte více v některém z dalších textů.

  Miroslav Bárta